Když jsem skončil na ministerstvu, tak s takovou trošku skepsí z toho, jak se za tu dobu v spoustu věcí podařilo, ale spoustu věcí vlastně ne, a trošku skepsí z toho, jak to obecně funguje, jsem si říkal, že je potřeba víc pracovat s další generací. Navíc se v té době narodil první syn, což v tom hrálo určitě taky roli. Založili jsme tedy neziskovku, která se primárně věnovala podpoře vzdělávání, při čemž jsem využil zkušenosti, které jsem měl ze státní správy s dotacemi a tak dále. Začali jsme se věnovat podpoře projektů, a to jak po finanční stránce, tak co se týče project managementu. Po nějaké době, kdy jsme pracovali na různých projektech, jsme si začali uvědomovat, že je nám líto, že to vždycky proběhlo, skončilo, a to nás dovedlo k tomu, že jsme si řekli, že bychom chtěli něco kamenného, něco, kde by to bylo na stálo a mělo to dlouhodobější horizonty než rok, dva. A to nás dovedlo až sem.
To se hodně proměnilo, vzhledem k situaci, která nastala a kterou nikdo nečekal. Já ale doufám, že se to zase vrátí do normálu až začneme naplno fungovat, protože to se vlastně nestalo vzhledem k tomu, že jsme kolaudovali v červnu, s panem primátorem jsme otevírali v srpnu, od září jsme spouštěli plný provoz a v říjnu jsme museli zavřít. Má to tedy ještě velké limity, nemáme to přesně vyzkoušené, hlavně co se týče počtu lidí, kolik dokážeme obsloužit atd. Ale ta práce obnáší jednak nějakou starost o ten dům a potom vytváření obsahu, což nás na tom baví nejvíc. To se v rámci projektu kreativního inkubátoru dařilo, protože velká část toho šla uskutečnit i online. My jsme na tu nastalou situaci reagovali na podzim, kdy nás druhá vlna covidu hodně skřípla. Měli jsme jen dvě možnosti, buď jsme to mohli kompletně zavřít a čekat, nebo se snažit některé věci zrealizovat. Tak jsme vyhlásili krizový Open Call, což byla taková technologická podpora začínajícím umělcům a ty věci, co z toho vznikly, jsou bezvadný, to se opravdu povedlo. Některé subjekty tady zůstaly, projekty se ještě dovyvíjejí a spolupráce bude pokračovat.
V podstatě to, že se to vůbec zrodilo, protože nic podobného u nás vlastně není. Mapovali jsme si podobné projekty ve světě, kde tyto věci fungují a navazujeme s nimi teď spolupráci. Ale ten největší úspěch je to, že se nám podařilo za necelý rok nastavit ten samotný inkubační program, zjistili jsme, jak může fungovat, že je o něj zájem. Uvědomili jsme si ale i tu druhou stránku věci, a to sice, jak je to finančně náročné, a že musíme sehnat finančního partnera, aby ty výstupy byly absolutně kvalitní.
No, to je čím dál tím horší, bohužel (smích). Navazuje to na to, že když jsem skončil na ministerstvu, tak jsem vlastně ze dne na den neměl co dělat, a tak jsem se vrátil ke kolům. To bylo krásný období, že jsem to najezdil, jak jsem si přál. Úplně nejradši jezdím do Nového Města pod Smrkem na singletracky, ale tenhle rok nemám naježděno v podstatě skoro nic, je to bída. Obecně je to ale kultura, umění, to člověk dokáže úplně přepnout. To mi za tenhle rok hodně chybělo a dal bych si už pořádnej fesťák.
My, když jsme se rozhodli a hledali nějaký prostor, kde bychom chtěli realizovat dál naše aktivity, tak jsme si mapovali různé oblasti po Praze, a jednoznačně z toho vzešlo to, že chceme být na Praze 7. Jednak proto, co se tady děje okolo, jaké firmy tady sídlí, ale také pro tu atmosféru, která tu už v té době byla, vznikal Art District a podobné projekty. Řekli jsme si tedy, že to bude perfektní místo, i přesto, že nás spousta lidí odrazovala, protože tržnice tenkrát vypadala ještě dost jinak, vedly se tu různé soudní spory s bývalými nájemci a vlastně se o tržnici skoro nemluvilo. To se naštěstí úplně změnilo a tržnice je velmi vyhledávaným místem, za což jsme moc vděční, že se naše očekávání naplnila. Další aspekt, který pro nás byl velmi důležitý, bylo to, že jsme chtěli jít do veřejného prostoru. Do prostoru, který by byl ve vlastnictví města, čímž bychom s městem navázali partnerství a projevili tak veřejný zájem ve kterém to vlastně děláme. Projekt jsme na magistrátu představili a na základě toho jsme dostali nabídku na pár míst. Když jsme ale uviděli prostory H40, bylo rozhodnuto. Dokázali jsme si tu totiž představit propojení všech těch věcí, co jsme chtěli dělat. Oba ty koncepty, kreativní inkubátor i komunitní prostor, jsou totiž o tvoření, síťování, o té komunitě. Bylo to trošku naivní, k samotnému tomu fungování, ale věříme, že se to naplní ještě tak, jak jsme to měli vymyšlené. Důležitou roli na tom hrálo i to, že když jsme se pro tu investici rozhodli, tak jsme si říkali, že by bylo fajn mít objekt, který pomůžeme vlastně zachránit. Proto tedy volba padla tady na tento objekt.
Samotná rekonstrukce bylo vlastně strašně krásný období. Mě všichni hodně strašili, ale vůbec se to nenaplnilo. Bylo to zásluhou pana architekta Fischera, který si to vzal za svý a opravdu se tomu věnoval týden co týden. Stavební firma fungovala taky špičkově, asi jsme je nějak přesvědčili, že se jim taky projekt zalíbil a fungovalo to fakt bezvadně, běželo to všechno podle plánu. Rekonstrukce trvala asi rok, přičemž jsme ještě spadli to první vlny lockdownu, což naštěstí tohle moc neovlivnilo. Takže rekonstrukce jako taková bylo pro mě vlastně super období, protože člověk po těch letech přípravy, psaní grantů, obhajoby a shánění peněz to konečně viděl růst před očima. Bylo to až neuvěřitelné, že se to opravdu děje.
To je dlouhodobá věc, to zatím nedokážu říct. Co se týče komunitního prostoru, tak velmi málo, protože to muselo být zavřené. U kreativního inkubátoru to bylo určitě lepší, ale jsou to věci, které budou záležet na ekonomickém rozvoji celé země, společnosti a bohužel to vidíme pravidelně, že na kulturu se zapomíná, investice do této oblasti jsou až na posledním místě. Z toho máme samozřejmě strach, jestli nás to nějak nezasáhne. Snažíme se tedy vysvětlovat, že i v krizové době ty projekty, které vznikaly ve vztahu k technologiím a k tomu, jak se vše digitalizovalo, jsou opravdu nepostradatelné. Velmi důležitý je právě i segment Art and Digital, který může v těchto věcech velmi přispět. Doufáme tedy, že to s tímto najde nějaké pochopení, protože je zřejmé, že aby to fungovalo na 100 % tak jsou investice z veřejného sektoru potřebné, protože nejsme tak daleko, aby si subjekty dokázaly projekty zafinancovat samy. Budeme teď hledat partnery pro jednotlivé Open Cally, které by si ty projekty vzaly za své a pomohly konkrétním projektům s inkubací. Za jeden z takových ukázkových projektů považuji Virtual Cuddle, což je projekt studentek FAMU, které reagovaly na krizový Open Call a vytvořily aplikaci s cuddle objekty (různé polštáře, se kterými se můžete tak různě muchlovat) a k tomu aplikaci ve VR, která pomáhá lidem s absencí kontaktu, dotyku atd. Když jsem si to vyzkoušel tak jsem to teprve pochopil, a je to úplně bezvadná věc, která je v podstatě terapeutická. Nemusí to ale nutně reagovat jen na dnešní situaci, může to sloužit k odreagování třeba v managementu. Lidé si dají na chvilku brýle, odpočinou si.
To je trošku náročné se chlubit. Jedinečné je to podle mě v tom, že podobný inkubátor tady v ČR není, a do budoucna to bude určitě jedinečnost zmiňovaného propojení komunitního prostoru s uměleckým světem. To je něco, co má podle nás obrovský potenciál, právě i v tom vzdělávacím procesu. Teď se nám podařilo navázat spolupráci s Prahou, kdy máme program pro pražské školy, který umožňuje studentům přijít do H40 a seznámit se s technologiemi, které jsou provázané na jednotlivá povolání. Obzvlášť po době covidové, kdy pro spoustu studentů technologický svět znamená Zoom, Meet a hraní her (já jsem to viděl doma, jak to funguje), je důležité vrátit se do normálního chápání onoho světa. My bychom chtěli, aby si vyzkoušeli i ty manuální činnosti, takže třeba práci s hlínou, dotknout se toho, cítit to, ale pak si třeba ten výrobek, který si vypálí, naskenovat, převést do 3D modelu a vytisknout si ho na 3D tiskárně. Ale tak, aby pochopili ten proces, pak případnou užitečnost těch věcí a přesah do umění. Na to navazuje i ten prostor dole, který by měl být stále otevřený, aby sem mohli lidi kdykoliv přijít, zatím ale takový program nemáme ani mít nemůžeme. Tenhle rok to asi ještě nebude, ale příští rok už snad ano. Jedinečnost taky spatřuju vždycky v lidech, kteří se sejdou a mají chuť tvořit. Za to jsem rád, že se potkávají, přicházejí, mají zájem.
Celá budova je koncipována tak, aby se tu lidi potkávali, proto nás to taky zasáhlo minulý rok, protože je to celé postavené na setkávání. My jsme se potkávali i v onlinu, tady nahoře, kam se vejde 40 lidí, dělali jsme tu workshopy, semináře, měli jsme to postavené jako online studio, takže to je jeden z těch prostorů, který je technicky vybavený, aby se tady dalo rovnou streamovat. Pak je to hlavní prostor LABu, kam se vejde 100-120 lidí, který je ideální na menší konference, semináře, workshopy, a do budoucna by to mělo být provázané právě na ten prostor dole, což je skoro 500 m2, kde by se odehrávaly větší akce. Zbytek domu by sloužil na doprovodné programy. Takový koncept máme i ve spolupráci s tržnicí a dalšími prostory, které tržnice nabízí na svých stránkách ke krátkodobým pronájmům. Na září chystáme konferenci až pro 500 lidí, kdy ten hlavní program se odehraje v jedné z velkých hal, a u nás bude kompletní zázemí a doprovodný program. Pak jsou tu menší prostory, zasedačky, na firemní setkání. V nabídce máme ale třeba i keramický teambuilding, který byl minulé léto oblíbený, a bylo fajn, že se sem lidé postupně ještě vraceli na glazurování a vyzvedávání výrobků.
Plánujeme mohutně, teď máme přes prázdniny čas, kdy si chceme dát zpětnou vazbu za ten rok fungování. Na podzim bychom určitě chtěli vyhlásit další Open Call, budeme řešit, zda bude nějak tematicky zaměřený a celkově, jak to pojmeme. Taky doufáme, že se to začne všechno více otevírat a ve spolupráci s parťáky, které máme, tak budeme moci rozvíjet veřejné věci, jako výstavy a tak podobně :)